Patagonie část první aneb míříme na jih

Lenka a Pavel Ečerovi/ February 28, 2018/ Argentina, Cestování, Chile, Jižní Amerika

Po našem prvním workaway pobytu poblíž městečka Epuyen v Argentině jsme se vydali na jih. Plánovali jsme projet argentinskou i chilskou část Patagonie mimo hlavní sezónu, než bude na nejjižnějším cípu panovat zimní počasí. Chceme přeci spát převážně pod stanem 🙂 Nejprve jsme prozkoumali argentinský národní park Los Alerces, dále jsme přejeli hranice a připojili se na severní část Carretery Austral ve Villa Santa Lucía. Podél Lago Risopatron a termální oblasti poblíž městečka Puyuhuapi jsme pokračovali k národnímu parku Queulat. Naším cílem byla vesnice Villa Cerro Castillo, odkud jsme se vydali na první vícedenní trek.

Tři týdny na workaway pobytu v Epuyenu utekly neuvěřitelně rychle a my už opět stojíme s batohama na zádech a vyhlížíme další dobrodružství. Naše první kroky vedly do národního parku Los Alerces, kam jsme se přesunuli po dvouhodinové cestě autobusem. Tou dobou jsme ještě netušili, že pojedeme autobusem na hooodně dlouhou dobu naposledy. První dvě noci jsme strávili v kempu Playa El Frances. Překvapilo nás, o jak pěkný neplacený kemp se jedná. Každý stan má svoje vlastní místo s ohništěm uprostřed zeleně. Další den ráno nám počasí moc nepřálo, ale i tak jsme se vydali na poznávání okolní pestré krajiny. Mezi spoustou přilehlých obrovských jezer patří k nejhezčím paradoxně jedno z nejmenších - Lago Verde. Jezero bylo od kempu vzdáleno asi deset kilometrů po prašné cestě, autobus tudy projížděl pouze jednou za den, vyrazili jsme tedy stopovat. Štěstí nám přálo a po chvíli nám zastavilo hned druhé projíždějící auto. Přiblížilo nás přímo na začátek spletitých cest s řadou vyhlídek poblíž Lago Verde. Charakteristickým rysem zdejší krajiny jsou stromy alerce, které patří k nejstarším druhům stromů na světě a po kterých je celý park pojmenován. Objevili jsme jeden tři sta let starý poblíž laguny, který ale zase tak majestátně nepůsobil. Stromy alerce se totiž dožívají úctyhodného stáří až tří tisíc let 🙂

Vyhlídka na Lago Verde v národním parku Los Alerces

Další den jsme se vydali k laguně Escondida. Prudký kopec vzhůru byl zpočátku lemován obrovskými starými stromy, které se později změnily v bambusy obklopené rozkvetlým kvítím. Plán pokračovat v cestě dál nám zkřížily popadané bambusy, které cestu na druhou stranu kopce uzavřely. I kdybychom chtěli zákaz vstupu porušit, prodírat se skrz obrovské množství popadaných bambusových tyčí by bylo absolutně nemožné 🙂

Bambusem lemovaná stezka poblíž laguny Escondida

Autobusy a naše potřeby se stále míjely, a tak stopujeme k vodopádu Irigoyen. Večer nás v kempu překvapila argentinská rodinka pozváním na čerstvě na ohni upečenou pizzu. Takové pozvání se přeci neodmítá 🙂 Ráno nás čekal přesun do Chile a tak jsme se po osvěžující koupeli v jezeře vydali opět stopovat. Kontroly na chilských hranicích bývají přísné, proto jsme raději dojedli všechny zásoby. Líto by nám bylo hlavně vlastnoručně vyráběného banana breadu 🙂 Naše kontrola probíhala v pohodě, jednu zabavenou cibuli jsme klidně oželeli. Náš “řidič” na tom byl o poznání hůř. Jednalo se o právníka, který byl zřejmě podezřelý tím, že nevezl nic 🙂 Měl s sebou jenom sako a boty, ale prohledávali mu celé auto včetně prostoru pod sedačkami, za sedačkami, svítili pod kapotu i do kufru… Prošli jsme všichni! A tak jsme po desítkách dlouhých minut mohli společně vyrazit do Futaleufú.

Nejen ranní koupel, ale i soumrak stojí u Lago Futalaufquen za to!

Z prvního chilského městečka jsme pokračovali stopem směrem Villa Santa Lucía. Futaleufú je známé jako ráj raftařů. My jsme se sice na raft nevydali, ale měli jsme možnost obdivovat řeku Futaleufú zbarvenou do nádherné zeleno-modré barvy. Hned po přejezdu hranic nám bylo jasné, že to se stopováním v této oblasti nebude vůbec jednoduché. Provoz v okolí byl více než rušný, ale většina aut jela jenom vyložit nebo naložit rafty, případně jiná plavidla. Ale co naděláme, když autobus jede až za dva dny? 🙂 Cestou míjíme ještě krásné Lago Yelcho, jehož okolí nám svými strmými kopci připomíná novozélanský Milford Sound.

Přístaviště trajektu mířícího přes Lago Yelcho

Konečně jsme se dostali do Villa Santa Lucía, kde jsme se připojili na Carreteru Austral. Cestou jsme zaslechli, že je silnice po sesuvu půdy ze severu zavřená, ale to co jsme opravdu po příjezdu viděli, nám vyrazilo dech. I dva měsíce po sesuvu byly ve velké části vesnice vidět obrovské hory bahna smísené se stromy, budovami a vůbec vším co přišlo bahnu do cesty. Podivnou, zvláštní atmosféru ještě dokreslovali vojáci na obou stranách vesnice. Po chvíli zmateného rozhlížení kolem sebe jsme zjistili, že námi vyhlédnutý kemp je na špatné (bahnem zavalené) straně vesnice. Protože se blížil západ slunce, museli jsme hodně rychle vymyslet náhradní variantu 🙂

Červené džípy jsou všude, bohužel míří skoro vždy jen na nejbližší farmu - stopování na štěrkové cestě poblíž Villa Santa Lucía

Po Carretera Austral jsme se posouvali stále na jih, ale její konec byl pořád v nedohlednu. Tato místy asfaltová ale mnohem častěji hodně hrbolatá štěrková silnice měří 1250 km a vede z Puerto Montt až do Villa O’Higgins. Vine se výjimečnou krajinou lemovanou národními parky s obrovskými ledovcovými poli, která napájí jezera v údolích - voda je prostě všude, kam oko dohlédne 🙂 Téměř na každém kilometru se nabízí jiný zajímavý pohled do okolí. Stopování v této oblasti nám přineslo obrovskou spoustu zajímavých zážitků. Narazili jsme na neobyčejně milé a inspirativní lidi, kteří nám ukázali řadu míst, na jaká bychom se určitě jinak nedostali. Úskalím takovéhoto druhu dopravy byla nepochybně frekvence vyskytujících se vozidel. V některých oblastech projela pouze 1-2 auta za hodinu, takže pokud první auto nezastavilo, věděli jsme, že máme do příjezdu dalšího dost času 🙂 Pokud nám z mapy přišlo, že mezi místem, kde se nacházíme a naší cílovou destinací “nic není”, takže všechna auta musí mířit rozhodně “tam”, nikdy to tak nebylo 🙂 Vždycky se našlo nekonečné množství odboček na oplocené pozemky uprostřed “ničeho”.

Molo k jezeru Risopatron v luxusním resortu El Pangue

A tak se i relativně krátká cesta do Puyuhuapi protáhla na celý den 🙂 Po náročné cestě jsme se další den osvěžili v termálech Termas del Ventisquero. V zátoce (překvapivě) slané vody jsme pozorovali skákající tuleně a delfíny (fjord vedoucí okolo obrovského ostrovu Magdalena totiž sahá až k Puyuhuapi). To už se den chýlil ke konci a my jsme se přesunuli do jednoho z nejhezčích divokých kempů, na který jsme v Patagonii narazili. Kemp se nacházel jenom pár set metrů před branou do národního parku Queulat. Jedinou společnost nám tam dělali dva Češi z Kralup nad Vltavou 🙂

Termas del Ventisquero - z této pozice jsme pozorovali delfíny a lachtany

Nejzajímavějším místem parku byla bezesporu část okolo ledovce Ventisquero Colgante. Několik krátkých tras hustým lesním porostem nabízelo poněkud vzdálený, ale i tak velmi působivý výhled na ledovec. Právě na jedné z těchto cestiček jsme narazili na výjimečné stvoření - velkého létajícího brouka, který ve slunečním svitu zářil všemi barvami. Namířené objektivy na sebe určitě nemívá tak často, proto ho jejich přítomnost nadmíru zajímala 🙂

Velice zvědavý Darwinův brouk z čeledi roháčovitých

Nejhezčí výhled na ledovec se nám naskytl po vyšplhání po bahnité cestě na protější kopec. Odtud jsme pozorovali obrovskou masu modrého ledu zaklíněného mezi skalami. Z ledovce padal přímo do údolí členitý vodopád, který občas doprovodil ohromný dunivý zvuk trhajících se kusů ledu. V odpoledních hodinách byl nasvícený vodopád s padajícím ledem unikátní podívanou, jejíž doprovodné zvuky o sobě dávaly vědět po celém údolí.

Visutý ledovec v národním parku Queulat - všimněte si padající tříště u menšího vodopádu 🙂

Na další cestu jsme se vydali pěšky k několik kilometrů vzdálené zátoce, kde bývají často k vidění delfíni přímo ze břehu. Měli jsme štěstí a několik skupinek dovádějících kytovců se nám povedlo spatřit 🙂 Začali jsme tedy vyhlížet vozidlo, které by nás přiblížilo do Villa Cerro Castillo na začátek našeho prvního treku. Po předchozích zkušenostech jsme raději s rychlým přesunem příliš nepočítali a na první auto jsme si taky nějakou tu hodinku počkali 🙂 Cestu nitrem NP Queulat jsme překonali v ručně upraveném campervanu společně s párem sympatických Argentinců - byla to moc zajímavá inspirace, co se dá uvnitř takového autíčka vymyslet! Po vysazení na křižovatce jsme ještě ani nestačili hodit batohy na záda a už nám stavělo auto další - tentokrát s moc sympatickým párem ze Santiaga. Svezli jsme se s nimi až do Villa Cerro Castillo, kde jsme se ocitli nad očekávání brzy 🙂 Měli jsme tak spoustu času připravit se na pětidenní trek, ale o tom zase příště v dalším pokračování našeho putování. Mrkněte také na další fotografie z první části Patagonie!